Cestou. (III.)

Pláň mizí. Z obou stran úbočí

hor nových příkře se zvedá;

dva obři tak na sebe útočí,

vlak skrze ně cestu si hledá.

Kraj tichý, v azuru skřivánek

jak živý zvonek se třese!

Mře kdesi za námi červánek...

Co nového jitro nám nese?

A lesy a údolí, na stráni chrám,

a dole ručej a píla – –

a jedeme, život vře tudy a tam,

ó cítíš, co jeho jest síla?

V mih jediný splývají kol zraků tvých

tu strom, tam tyče a dráty,

na skále hřbitov jak přelud se mih’,

jen mhou blysk kříž jeho zlatý!

Tu vesnička stulena pod skalin svah,

jak zapadlá do mlh se skrývá.

Tu stádo a pasák u pustých drah

zří za námi v dál a si zpívá...

Tu město z pohádky, na ním ční hrad,

jak přilepen ke skále visí.

Zde chtěl bys žíti, neznámý, rád

a spokojen, šťasten jak kdysi!

Však dále a dále jízda tě rve,

kraj za krajem bleskne – a mizí...

tu cítíš, nemáš-li ráj v duši své,

jak všecko to cizí, ach cizí!