Cestou. (IV.)

Sen vymnul jsem z očí umdlených...

V kraj ranní zřel jsem v paprscích,

jak třáslo se mladé kol světlo,

v něm kolem vše pučelo, květlo!

V své kupé vrátit jsem se chtěl,

tu z chodby v sousední jsem zřel,

dva muži v středu tam stáli,

mně vskutku věštci se zdáli.

Ve dlouhých černých talárech

je zlatil první slunce žeh,

tvář stará a tvář mladá...

V kštic zlato hojný vous padá.

Na hlavách závin pestrých stuh,

se klonil tiše k druhu druh;

řemínky v šepotání

pouštěli vyzáblou dlaní.

Co splývalo v tom s jejich úst,

já nevím – Ale síla, vzrůst

a svěžest a naděje celá!

Jen vím, má duše se chvěla!

Syn doby, která nevěří,

já v chodby se tulil zášeří,

je mdlými stopoval zraky...

S rabíny modlil se taky.