CESTOU K BÁSNÍKOVĚ VILE.

Nad Prahou vyjev, ulicí jdu dlouhou.

Den podzimní je, slunečný a milý.

Žluť na stromech, však strnad ještě zpívá.

Kol zahrady jen samé jsou a vily.

Tam dole město s divou svojí vřavou

se ztratilo kams do kouře a čmoudu,

tam boje, rvy, lsti, úskoky a klepy,

zde ticho k snům a k přehlídce a k soudu.

Jen dva, tři lidi potkávám a zdá se

mi, že se na mne mile usmívají;

ó, jak v tom tichu zde svou duši koupám,

jsem jako v jiném, dálném, lepším kraji!

Jak zde by v dílo mohla vniknout křivda?

Duch lásky, cítím, nad těmi bdí místy.

Nad zahradami pne se modré nebe,

poslední květy voní. Vzduch tak čistý.