CESTOU K JESENI.

Již vřes? Ach, ano! Kvete všude.

A já, ač rád mám jeho vděk,

ty květy růžové i rudé,

jsem nějak se ho přeci lek’.

Což byl už máj a byla vesna,

a kvetly letos stromy již?

Tak stál jsem tu jak, vzbuzen ze sna,

bych střásal těžce jeho tíž.

A jak by se mi bylo zdálo

cos dlouho – celý snění proud,

a jak bych si již ani málo

na sny ty nemoh’ vzpomenout.

Ó, snad tak pozdě přece není,

to chlad jen padl do léta,

ó, hle, tam ještě motýl denní

se lesní cestou třepetá!

Však pravda, lítá nějak líně,

jak nemoh’ by už z těchto míst.

Jdu blíž a vidím – v pavučině

se chytil to jen – svadlý list.