CESTOU K JESKYNI.

Proč chmurný stín ti v čela vrásky leh’

a z ňader tvých proč vyzněl těžký vzdech?

Ach, želím Betlema, že v pýše vzrost’

a odepřel ti svatou hostinost.

Tvá cudná láska, choti nejsladší,

mně neznámé a nízké dostačí.

Jak netesknit, když tebe nebohou

ty cesty svízele div nezmohou!

Ta pod mým srdcem divotvorná tíž

jak pírko lehounké mě zvedá spíš.

A přece po tak dlouhé pouti snad

tvůj útlý život moří krutý hlad.

Ta přelíbezná manna v lůně mém

mé duše nejvzácnějším pokrmem.

Hle, posléz jeskyně nám kyne vstříc,

tesk, osamění v lůně chovajíc!

Ó, prodlíme tam v tichém veselí –

já zaslýchám již zpívat anděly!

Přec bídné zákoutí to, duše má,

kde den co den se snoubí chlad a tma.

Zřím padat slunnou zář v tu temnou sluj,

co děťátko mé slaví příchod svůj.