CESTOU K LESU.

Má panenko zlatooká,

dnes se rozluč s rozumem,

nechci ho víc jako soka

na cestičce, kterou jdem.

Jenom srdce vezmi sobě,

bych je vzíti mohl tobě,

až se k sobě přivinem –

tam, kde něžně šeptá vřes:

vzleťte, šťastní, ještě dnes

opojeni žhavou láskou

vzhůru, do nebes.

Má panenko černovlasá,

léto plane do dálí,

květy voní, skřivan jásá

a krev volá halali –

Ty slyšíš mé srdce tlouci

a já zase hlasy zvoucí,

abysme se objali –

tam, kde něžně šeptá vřes:

vzleťte, šťastní, ještě dnes

opojeni žhavou láskou

vzhůru do nebes.

Má panenko roztoužená,

svoje amen řekni již,

za okamžik, jako žena

do nebíčka zamíříš

a jak budem spolu v ráji,

andělé nám zazpívají

píseň, o níž stále sníš

tam, kde něžně šeptá vřes:

vzleťte, šťastní, ještě dnes

opojeni žhavou láskou

vzhůru, do nebes.