Cestou k matce.

Krajina sněhu popraškem bílá,

v obzoru v těžkou mlhu se slila,

mým koním nechce se k předu –

a přece k matce své jedu.

Vzduch je tak chladný, palčivý tak,

a štípá to v tváře, žehá to v zrak,

sta bílých tříští se hvězd

v koleje vyjetých cest.

Já klidně hledím v závoje mhám,

ty kolem cesty pokojně stojí,

ty v prázdných polích vrou a se rojí,

jakby se ptaly,

z blízka i z dáli:

po letech pro svou matku co mám?

Mně svírá to hrdlo, dál jedu a jedu,

a koním nechce se k předu.

Což ten pár rozbitých obrovských snů,

co ta poušť prázdných, ničemných dnů,

jež s sebou vedu,

je těžká tak, skrz mlhy dým

že koňům mým

nechce se k předu?