Cestou k moři. (I.)

Německem-li jedeš k moři,

ke Stralsundu, mořské panně,

krajinu máš vyschlou, fádní

jako vládní pruské srdce.

Mohl bys též libě zdřímnout;

ale počkej! Náhle uzříš

řadu divných oblud velkých,

obrovské jak pavouky.

Nohama či křídloma to

ve vzduchu jen pořád klátí,

ale corpus nemotorný

líně leží na zemi.

Ach, toť mlýny povětrné,

malé, drobné, hodné děti

velikého větrníka,

jímž je celé Německo.

Poeti a filosofi –

toť jsou jeho zlatá křídla,

jimiž on, tak v duchu myslíš,

manu rajskou mele jen.

Manu rajskou, ambrosii

čekáš, hledáš – a ten čtverák

mele, mele a jen mele

kulky, prach a granáty.

Granáty a prach a kulky,

ach, to strava libovonná,

table d’hôte to diplomatů,

omaštěný říšský hrách.

Houkající bum-bum děla,

mumlající jako medvěd,

to jim svůdně lehtá uši,

to jich hudba komorní.

Národové poníženě

s hloupým úžasem a strachem

hostinu tu snášející –

nejsladší jich publikum.

Mele větrák, mele, mele;

zlatá křídla míhají se

povznešeně, ba i hrdě –

filosofi, poeti!

Proklatá to jízda k moři!

Kdybych aspoň hodit mohl

větrákem tím stranou k moři,

zažblunkne-li: „Vítej, moře!“