Cestou k moři. (II.)

Dále krajem filosofů,

kasáren a poetů,

vycpaných též uniforem,

romantických rozletů!

Ale věřte, z romantiky

– prosím, žádný žert –

býval mi přec nejmilejší

spectabilis čert.

Monsignore Liščí-Chvostek,

rytíř, markýz, grand,

někdy s kordem, někdy s frakem,

vždy však s pytlem švand.

Dohazovač, jaké rodí

svatá jenom říš

(Mefisto sic dávno dohrál –

o novém však víš?).

To je přece chlapík strunka,

brada do špice,

ta se, brachu, napřed směje

každé kritice.

A ta lehkost v jeho kroku,

v lýtku má on rým,

a jak jde, to chechtá se mu

v každém kroku šprým.

Ohonem on o zem luská,

to v něm mrská vtip,

jím on vždycky radost jeví

z klepů, lží a chyb.

Universit nepoznal on,

přece však je kos;

namíchá všem diplomatům,

až je svrbí nos.

Takovouhle romantiku

už si líbit dám,

ač své ruky ani čertu

zištně neprodám.

Ale přece chtěl bych čerta

míti ve službách,

chodil bych s ním o prázdninách,

všude po Čechách.

Po Čechách a po Moravě,

ach, to byl by sport!

Mnohým pánům řek’ by stručně:

„Prosím o Váš kord!“

Přede mnou by honíval se

jako v sněhu pes,

někdy by mi také hůlku

graciozně nes’.

Provětral by vlasti naše,

hlavy protřepal,

celé řadě vzácných pánů

katě proklepal.

Víte, čert má líp než kuchař

vytříbený čich,

ihned pozná farizeje,

i kdo čistý mnich.

Hrbaté on pozná duše,

dav, co líže prach,

od těch, kterým pravdu mluvit

nezabrání strach.

Rozezná on, kde jsou muži

a kde melhuby,

kde se moudrost v hlavě těsná

a kde otruby.

Rozezná on dobře Boha

a co modla jest;

modle v duchu vysměje se,

Bohu jde on s cest.

Běda, koho čertí ruka

by se dotekla:

každý Čech, jenž byl by babou,

hajdy do pekla!

A ti milí tichošlápci –

„Chyť je, čerte, chyť!

Chutnají jak raci s kmínem,

můžeš posvačit!“

To by byla podívaná!

Pěkná věru mast!

Čechy měly by pak v pekle

novou svoji vlast.

A kdy by kdo: „Z Moravy jsem!“

naříkaje děl,

sám by musel přiložit si

ještě pod kotel.

To by bylo křiku, shonu:

„Hle, hle, čaroděj!

Spolčil on se s čertem na nás!

Policie, hej!“

Tak jsem dumal pokuřuje

v pruském vagoně,

než jsem „Hertě“ na klín sedl

a plul k Arkoně.