Cestou k moři. (III.)

Když už jsem se blížil k moři,

měl jsem srdce věru těžké:

leželo jak okov v prsou,

těžký okov na dně studně.

Těšil jsem se, ba už cítil,

jak mé srdce jak ten okov

vyletí a tryskne silou,

přetékajíc občerstvením.

Pravil jsem si: „Teď, hudlaři,

uslyšíš přec pravou píseň,

pravou mluvu, velkou, slavnou –

žádné veršů zanimrání.

Teď, hudlaři, klobouk dolů!

Nahltal’s se dosti veršů,

nafouklých i kostrbatých,

že div jazyk neopuchl.

Takých veršů, že ti při nich

až mdlo bylo, neb v nich pravdy

míň než másla ve polévce

špitalské a sirotčinské.

Dost však takých též jsi poznal,

že ti srdce poskočilo;

takých, že ti zemská tíha

padla s nohou – letěl’s k hvězdám.

Takých, že ti každou hrudu,

celou zemi pozlatily,

že jsi volal s květem, ptákem:

Milá jsi mně, matko země!

Ale, brachu, pověz přece:

Jsou ty sloky horstva sněžná?

Jsou ty verše květné louky?

Je ten rytmus hukot moře?

Mezi řádky, mezi slovy

jiskří se ti, dýchá tobě

volný vzduch a nekonečný?

Rozklání se nad tím nebe?

Mlč, hudlaři! Poslyš píseň!

Z jiných ona vyjde prsou.

Většina těch veršů tvojich

vyšla z prsou lepenkových.

Konec už té komedii.

Otevři teď bránu srdce!

Vymeť, bys měl hodně místa:

Homér ihned začne zpívat!“

Sváteční jsem cítil ráno,

rosa padla na mé srdce,

tak mi bylo, jak bych vcházel

do svatyně Boha svého.

Přelítl jsem chvatem Stralsund,

pádím zrovna k přístavišti –

„Aj – toť moře?“ koktám téměř.

„Ach, ty světe! Vždyť to rybník!“