Cestou k moři. (IV.)

Již večer byl, když na Arkonu

jsem chvátal podél pobřeží,

směs dávných bájí v šerém shonu

hned nabídla mi přípřeží.

Po břehu šel jsem – v pravo moře

v břeh rmutným taktem šplíchalo,

a v levo v červánkové zoře

zrající žito dýchalo.

Na břehu stádo krav se páslo,

odběhla koza všetečná;

od cvrčků ovzduší se třáslo –

to klaka byla zbytečná.

Mořem se brázdy táhly bílé,

jak na nebi je vídáme,

jak po lodích to stopy zbylé,

jež v dálky pluly neznámé.

Maják už hořel, z blízka šlehal

a zval mne v pohostinný dům;

div věčnosti mi k srdci léhal,

vln volných šum a bájí tlum.

A na východě hvězda jasná

se tiše rozhořívala,

to hvězda mořská byla spasná –

má hruď jí hymnu zpívala.