CESTOU K PRAMENŮM.

Hle, krása světa kterak krutě šalebná k nám bývá:

s jitřní zorou a rosou duhovou jak sladké pokušení

nám v okna zaťuká a s ptáky v hnízdech zpívá,

a oči naše omámí svých barev vějířem, jejž stále mění,

že les je pohádkou, kobercem vřesoviště, mořem niva.

Tma praská, zvoní paprsky a naše hoří cévy,

když z oblaku se zvedá slunce majestátnost oslnivá.

Zapomínáme náhle na soumrak i časné ptačí zpěvy.

Den kráčí nezdolně, s ním naše touha divá

k pramenům rozkoše jde pro vzdechy a pro úsměvy.

A cestou třikrát padáme... Neb slunce pije sílu

i z naší krve hořící i z vod nám přislíbených.

Ujdeme s bolem krok a slunce ujde mílu,

a zapadne, když klesnem u řek vysušených.

Jen rosa laskavou je k nám, když skláníme se k dílu.

Když skláníme se k dílu marnosti a slávy:

zachytit krásu přeludnou, jež omámila

rty naše, srdce blouznivé a těžké hlavy.

A zaníceni snem, jejž hmota kdy jen snila,

tvoříme nové světy ze vřící a nebezpečné lávy.

A krása, zachycená mramorem či kovem,

a gestem nebo zvukem ovládaná, nikdy není

pramenem bez nás umírajícím... Vždy v zanícení novém

můžeme jíti k ní, zamilováni ve své snění,

a opojit se tónem, barvou, linií a tvarem – krásným slovem.