Cestou k přívozu.

Sen noci padl na nivy

a kouřilo se z lesů,

srp luny svit svůj truchlivý

táh’ po uvadlém vřesu;

i rákos, jenž se stále chvěl

u rybníka, teď oněměl,

jak ustrnul by v děsu.

Teď čas, kdy zdá se v soumraku,

že každý strom se hrbí,

že padá hvězda s oblaků

do strouchnivělé vrby;

teď ona smutná hodina,

kdy ten, kdo zbloudil, vzpomíná

na tiché, teplé krby.

Za mnou juž padla v náruč tmám

mdlá silhouetta vísky,

jdu sám a sám a klopýtám,

zda kořen? či had slizký?

mně zdá se v luny záblesku,

že natáh’ se mi na stezku

vaz shrbený a nízký.

Teď ve tmách jdu, mně nad hlavou

se těžká větev hnula,

teď zdá se mi, že doubravou

kdes kola zaskřípnula,

i biče praskot šleh’ mi v sluch,

psů štěkání a bzukot much –

Jak tma mne zahrnula!

Hle přívoz tam, kde ku vodě

se vrby staré chýlí;

juž řetěz vržen do lodě,

proud zahučel, vor kvílí;

zřím obrovského vesla vzmach,

a za ním v dálku, na vlnách

jak světla pruh jde bílý.

A dlouho stál jsem na hrázi

do stínu oko noře,

já zřel, jak měsíc zachází,

jak roste noc jak moře.

Mnou zachvěl děs, tak sám, tak sám! –

Však v duši mé juž vzdor všem tmám

tvůj záblesk vzplál, ó zoře!