Cestou k resignaci.

Nás obklopuje velké moře tajů.

Ó jak nás mrazí na skutečna břehu!

Vždy dál to láká do neznámých krajů

v divokých vichřic, v pochybností šlehu.

Ten přelud šťastné ostrovy tká sobě,

co víra bezpečně je zná a sčítá;

snů, dumy křídlo poklesává v mdlobě,

jen tucha slabý záblesk pravdy vítá.

Do bezdna padá těžká kotva vědy,

neb nejistot se drtí o skaliska,

kdes bleskne země a zas mrak jen šedý

a děs a prázdno plavci hrdlo stiská.

Kormidlo práce i bussola snaha

i veslo pokus, v posled všecko klame

a starých „horror vacui“ k nám sahá

a v těchu jen ta stará slova máme.

Ta slova, z dětských jež k nám časů zvoní,

kdy bible byla každé pravdy zdrojem.

Jak v hašišovém snu se hlava kloní

juž unavena nekonečným bojem.

Jak šťastný aspoň, kdo z domněnek stvoří

si vlastní svět, kdo umí klamat sebe,

na trámu soustavy své pluje v moři

a jemuž jeho trám jest zem i nebe!

Jak šťastný, sen svůj kdo vyhloubit umí

a v něm se skryje mudrc beze jmena,

jak hlemýžď sedí v něm, své spřádá dumy

a na vše v odvet škleb má Diogena.

Nechť třeba vlna spláchne asyl jejich,

noc poznání nechť též je pohřbí hrozná,

přec klidni byli věčna na peřejích,

než oko v smrti poslední břeh pozná.

Však hůř je těm, kdo bez trámu a střechy

jsou sporných větrů plenem v moři šírém,

bez vesla, břehů, snů a bez útěchy,

jež vlna unáší a rve svým vírem;

jichž křik o klenbu nebes darmo bije,

jichž bůh se halí stále v mračno větší,

v jichž duši pouze vzdor a odboj žije,

jimž athlet, zoufalství na ňadrech klečí;

již věřit nemohou i kdyby chtěli,

jimž požitek je snem a hříčkou marnou,

již, v hrudi všecky snů a pochyb střely,

se dále pachtí pouští jednotvárnou;

již ze všech zdrojů lidské bídy pili

a hořkost přec svém nesou na jazyku,

by jako v rubáš v sled se zahalili

v svůj němý klid bez výčitky a vzlyku.

Však nežli najdou tuto cestu pravou,

než hodí v moře přítěž – život celý,

jak zločincům jim bývá před popravou,

jimž za noc jednu vlasy zšedivěly.