Cestou k rodnému kraji.

Jak dávné jezírko, v němž věky utonuly

a v lesů řetězy a černých skal se spnuly,

se na mne usmíváš a zlatým slunkem hráš

a jako na pozdrav mi kyneš, kraji náš,

ty ze zlata a z žuly.

Kyneš mi stále blíž – zřím těžkou hradbu lesů,

zřím slunné mýtiny, kde v měkkém, vonném vřesu

jsem šťasten usedal, bol neznaje ni žal –

teď z dálky trud a boj, jejž svět mi v úděl dal,

v tvé těžké skálu nesu.

Chci se ho zbavit tam a vzlétnout jako ptáče,

chci, by se usmála ta duše, která pláče,

chci v srdce vdýchat lék z tvých bříz a pomněnek

a šťasten být jak drozd, jenž družce lásku řek’

a s písní v hrudi skáče.

Chci duši napojit v tvých křů a stromů míze,

chci v taj se ponořit a v minulosti příze,

chci sobě drahých míst za listem zvracet list

a v zámku před sebou i v jeho skalách číst

jak v otevřené knize.

Ty dávné jezírko, v němž věky utonuly

a v domky, skály, les a v údolí se spnuly,

snad zas mne uhostíš v těch skal a Iesů tiš,

vždyť vím, žes dosud tím, jak poznal jsem tě již –

ty ze zlata a z žuly.