CESTOU K VODOPÁDŮM.

V údolí úzkém odkudsi zdola,

ze slojí země nadarmo volá

ztracený žal jich, bolestný vzlyk.

Je to jak vzdoru bouřlivý křik,

daleké, temné dunění hromu

po nohou hrůzou strnulých stromů,

v neznámé dáli chrlící krater.

Je to jak vzpurný, divoký ryk

v zápasu s bohy poutaných Tater,

tesknoty plný, tajemný chor – –

Zdá se, tam kdesi za branou vod,

za hradbou věčně zakletých hor

v podsvětí zeje hluboký vchod.

Za ním hned černá titanka, země,

na velkém, věčně rachotném stavu

vratidlem bije, životy tká.

Ztracená voda neznámých splavů

u jejích nohou po světle lká.