Cestou kol klášterní zahrady.

Z dlouhých lánů obilí a řepy

ku oase stromů vybřed’ jsem,

v hustou krajku mříže listí třepí,

chlad a svěžest padá v cestu sem.

Mříží viděti v sad jednotvárný.

Tichá zahrada to klášterní!

Čím víc den byl úporný a parný,

sladší tím jest úkoj večerní.

Mříží hledím dlouhé na záhonky

venkovské a prosté květeny,

žluté měsíčky tu, modré zvonky,

drobné fuxie a verbeny.

Boží dřevec s levandulí, mátou

obetkává lemy úzkých cest;

v slezy trčí mříží druhdy zlatou

slunečnice terči svojich hvězd.

Dlouhá stezka pískem posypána

k fortně vede... V duchu sestry zřím,

jak tu chodí z večera i z rána,

každá s nitra svého tajemstvím!

Víc než korso města v hlučné vřavě

k srdci mluví klášterní ten sad,

co as vře tu v staré, mladé hlavě

co jim květ dí, strom, co žeh i chlad?

Jistě mnohá po tichu se táže

lístky kopretiny trhajíc:

„Má mne rád, či nemá?“ – Výtkou káže

svědomí hlas „Ne!“ a „Nikdy víc!“

Čisté stezky, jejichž písek hoří

pěkně shrabán v slunci do zlata,

což vy víte, k jakému jsou hoři

zlomená zde lidská poupata!

Řekne se: „Šla dobrovolně mnohá!“

Kdo však správně v jejím srdci čet’?

Řekne se: „Za úděl vzala Boha!“

Kdo však ví, čím chví se vzdechem ret?

„Odříkání!“ šepce hořká routa,

balšám, šalvěj, dýše tím i rmen.

Tiché sestry! Těsná vaše pouta

jediný bůh skruší – sladký sen!

On vás v náruč matek, sester vrací,

sadů božích čisté lilie,

on se s vámi v taje citu ztrácí,

pohne srdcem, jež víc nebije.

Dojat kráčím zvolna mříží kolem,

co tu mrtvých, živých obětí!

Sotva pohne vánek slezu stvolem

splašiv motýla v mdlém poupěti.

Stíny dlouhé sad i klášter kryjí,

v pláň ční obé jako mohylou,

v ticho letní jen se zvonek vpíjí

s notou dřímotnou a unylou...