Cestou kol kostnice v Sedlci.

Ve smavý kraj vždy svěží Polabiny

se šklebí náhle mrtvých šerý dům.

Na jas a záři padnou černé stíny

a stlumí zpěv letící k nebesům!

Jen oknem nahledneš a kosti, hnáty...

Do žáru června hrobu šlehne chlad,

chceš spěchat dál, děs okřídlí tvé paty,

však v srdci ztlumeně to slyšíš lkát:

Klid! Klid! – Leč jaký, hluboký a svatý!