CESTOU KU GOLGATĚ.

Nás Osud stejně krutý stihl oba

a stejně hořké býlí v cestu sil,

nám posměch ve tvář vmetla lidská zloba,

nás pochybnostmi děsí stejný cíl;

nás v boji vysíleny našla doba,

a co nám Osud do kolébky vil

jest věnec utrpení jen a bolů –

tou cestou ku Golgatě jdeme spolu.

Zda vede k spasení, je těžko říci;

jeť dálná tak, a tělo chabo již.

A marně ač dlaň tisknem’ k vlhké líci,

že na bedra nám vložen těžký kříž:

přec bije v těle srdce milující,

a pokorně tu hroznou nesem’ tíž,

neb vědomí to mírní krutosť bolu,

že cestou ku Golgatě jdeme spolu.

Dí Písmo: „Tajemné jsou cesty Páně“,

a lže; neb ta, jež končí Golgatou,

nám krví září k Boha větší haně,

ji zříme jasně trním zavátou.

Ta v nohy bodá, ránu pojí k ráně,

až krev se vpíjí v zemi proklatou,

a stejně cítíme tu tíži bolu,

vždyť cestou ku Golgatě jdeme spolu.

A spasný cíl nám Osud stihnout’ brání,

ať hlava šílí, muka srdce rvou;

Bůh neslyší již naše žalování,

my pouze hračkou jsme Mu nevinnou.

Nuž zbývá nám jen hořkost’ odříkání,

a útěchu tu máme jedinou,

že v zármutku a bědách, strasti, bolu

tou cestou ku Golgatě jdeme spolu.