Cestou ku přístavu.

Před lety psal jsem „Poutí k Eldoradu“,

dnes v rozpomínkách ukláněje hlavu

jen s chvěním píšu „Cestou ku přístavu“

a s bázní sloku vedle sloky kladu.

Z té pouti, jíž je lidský život celý,

zas květů hrsť! – Kdo ucítí jich něhu?

Jak plavec od různých je nese břehů,

vím dobře, mnohé mezi nimi ztlely.

Neb cesta z duše, kde v tropické kráse

mi svítily, je k tvaru písně dlouhá,

bouř hrozí, citu mnohý škleb se rouhá,

svět v šeru tone, kde stál básník v jase.

Já neměl hladší nežli jiní dráhu,

já klidně kráčel v strádání a potu,

chuť láskou zachoval si ku životu

a z umění pil v žáru rosnou vláhu.

Já snad se mýlil jak sta jiných kolem,

já v mnohém bloudil, nejsem lepší jiných,

však večer žití v klidu, v stromech stinných

sám rád bych strávil s plesem svým i bolem,

lhostejný k vřavě, dražší pouze druhu,

jen s nadějí, že všem přec lépe bude,

že zrní, jež jsem hodil, v květy chudé

přec vzklíčí vnuku v stopách mého pluhu.

Pak věčnosti zřít klidně ve záplavu,

až zahrne mne jako velké moře...

Ó malé plesy, touhy, sny a hoře!

A jste přec život cestou ku přístavu!