CESTOU LESEM.

Viď, tobě se to zdálo,

má milá, jako div,

že v lese, kde vše plálo,

strom každý na tě kýv’.

Že, jak tak spolu jdeme,

se kloní hlavy trav,

a pták se v tiši němé

ti rozpěl na pozdrav.

Že potok tebe vítal,

jak čekal by tě snad,

a u cesty keř chytal

tě za vlající šat.

Hned echo se své skály

že vyskočilo v ráz,

když zaslechnulo v dáli

tvůj smíchuplný hlas.

Tam u paseky lemu

že králík přiběh’ vstříc

a prch’, jak lesu všemu

by o tobě spěl říc’.

A radostně, pln plesu,

tak celý šuměl hvozd,

jak toužený už k lesu

by blížit se to host.

Ó, nediv se, má touho,

zde v starém lese tom

tě dlouho zná, tak dlouho

již každý keř a strom.

Tě potok zná, pták hluše

i echo starých skal,

já o tobě, má duše,

jim dávno povídal!