CESTOU MEZI ZAHRADAMI.

Ve chvíli touhy, kdy chcem býti sami,

v kout malostranský, mezi zahradami,

si zajdem tulácky a plaše...

Zde kos a pěnkava si zpívá,

dál Praha z údolí se tiše dívá

kopulí Mikuláše.

Je jaro... stromů pupence tu svítí...

zde ukryti jsme drzé vřavě žití,

zde vánku dech jen pohne stvolem...

V tom zrak náš padne na zdí plochu,

tam kresby vryly prsty hochů,

šíp, srdce, obscenity trochu –

a pod tím nápis křídou svítí,

jímž prohlášen je „Pepík volem“...

Tak, hle, i v samotách jde život kolem!