CESTOU NA RADHOŠŤ

Starost jsem doma ponechal

a vzal si mysl sváteční,

hůl v ruce, k Radhošti se bral

krajinou jarní, sluneční.

Bystřiny v polích zpívaly

svůj nekonečný chvalozpěv,

od lesů na mne kývaly

břízy jak bílé kolo děv.

Nad mojí hlavou ve výši

pěl skřivan sladkým sopránem,

dva javory, dva ženiši,

na poli stály zoraném.

A naslouchaly skřivanu

a k modrým horám hleděly...

To bylo časně po ránu

na Květnou právě neděli.

Svátečně lidi oděné

jsem cestou všude potkával,

babičky k zemi skloněné,

šohaje, dívky a tak dál.

Bylo mi nějak veselo,

notil jsem píseň potichu,

vánek mne líbal na čelo

a bylo mi jak ženichu,

jenž chvátá ke své nevěstě,

by zulíbal ji nastokrát,

a myslí na ni po cestě,

jak milá je, jak má ji rád.

Přál by si orlí křídla mít,

by dřív jí do náruče pad,

ji zlíbat moh’ a pozdravit

a povědět, jak má ji rád!