Cestou od Čertovy stěny.

Jdem stále výš, pod námi řeka bouří

v tříšť balvanů se noříc bílou hřívou,

mha večerní se nad ní rovná kouři;

jdem kamením přes kořenů spleť divou.

Pár kroků ještě a noc bude tady!

Hle, z nízkých porostlin juž po nás sahá;

blíž ku kraji, zkad zní ta píseň vády,

nás zrádná větev zde, tam pahýl tahá.

Jen pohleď dolů! Proč to duši láká

se vrhnout v strž, kde v skály vlny perou?

Jen pohleď vzhůru! Vidíš toho ptáka,

jak výše vzlet, se tratí v dálku šerou?

Zda nevisí tak nad propastí dvojí

náš vratký život, květ na tenkém stvolu?

Hned nad hvězdy chceš křídlem duše svojí,

hned v bezdno střemhlav vrhnouti se dolů!

Dál odsud! Lesů duše z hloubi vzdychla.

Jsou za námi! Zde rozhled v dál je valný,

jak zázrakem vln hromná píseň ztichla,

jak nahle by ji zhltil jícen skalný.

A v nebes klenby šedě popelavé

jak velká perla první hvězda tryskla,

zvon z dáli od kláštera vzdych své Ave,

kdes vykřik pták a mlhou cesta blýskla.

Po stráních sem tam poskočila světla,

jak přelud zde zeď bílá monastýru;

z vln vřavy echem dálným v duši letla

ti kouzelná zvěst nebeského míru.

A chápeš kouzlo samoty a ticha

a cítíš přes vše, jak je krásné žití,

jak z hluboka zem v utišení dýchá,

co bílou perlou v sen jí hvězda svítí.