CESTOU OD MILÉ.

„S Bohem, miláčku, a pozor cestou!

Víš, že nepřeje ti lidská zloba,

v cizí ves že chodíš za nevěstou.

Pozor, bychom neplakali oba!“

„ „Neboj ty se, má panenko, nic!

Byť jich na mne bylo sebe víc,

dobrá sukovice všecko spraví.“

Ruky stisk, – jun vkročil v údol tmavý.

Všude vůkol ticho jako v hrobě;

teď však náhle – slyš! – toť pádné kroky!

Vhodnou chvíli vyčíhali sobě!

Jinoch, tuše v patách svoje soky,

zrychlil krok, až posléz dal se v běh.

Zároveň však také kroky těch

přešly v útěk, již mu v patách byli.

Jinocha již opouštějí síly – –

U tmavého, hlubokého lesa

stojí hájovna; v ni uřícený

jinoch vpadl, na kolena klesá,

pomoc volá. Se zčernalé stěny

hajný pušku sňal a vyšel ven

s mladým mužem, který vzdychal jen,

až teď vykřikl: „Ha, zas ty kroky!“

Zastavil se hajný. „Prach a broky!

Nejsem já váš blázen, mladý muži!“ „

Ale potom, jat jsa útrpností,

cítě, jinochu že dech se úží,

zasmál se: „ „Jste potrestán už dosti,

pro příští však pamatujte čas:

půjdete-li za nevěstou zas,

holení těch volných neberte si,

mlaskáním jen zbytečně vás děsí!“ “