CESTOU PARKEM.

Již listí žloutne v aleji,

a příroda schne odevzdaně,

jsou prázdná pole, holé stráně,

ne bolestně, ne rozervaně,

jen tak si pohvizdují pláně

v mlh zádumčivé návěji.

Pod bludným krokem chrastí list,

do vlasů padá jinovatka.

I nám snad přízí jemnou zatká,

co vryla v naše čela hladká

Osudu ruka tvrdá, vratká,

že lze v nich číst.

Číst o zklamaných nadějích,

o šílenstvích a bojů reji,

o ranách, co vždy krvácejí,

o smutcích, bezedny jež zejí,

o kruté žízni po oměji,

jímž každý žal by zjih a ztich.

Již nepravdiva run těch zvěst.

Vše srovnáno, ač nezhojeno,

vše přemoženo – nezkojeno,

neb Odevzdanosti má jméno,

co dalo tupý klid nám v léno:

Dál nést! jen nést!

Ó, hochu, kamenem proč řink’s

té soše tam do přísných lící?

V nich symbol žití. Uč se zříci!

Jdem žitím jak v ten park se tmící:

ať na pravo, ať po levici,

na konci vždy se šklebí sfinx.

Hned život sloupne tě až v dřík,

když chvíli do květů tě halí;

teď vznese k slávě, místo chvály

teď značku vyvrhele vpálí.

My klidni již. Rty za vše stálý

jen šepcí dík!