CESTOU PODLE MOŘE.

Jdem podle moře měkkým pískem

tu v záři a tu ve stínu,

ve výši mnohým nad skaliskem,

ve vůni mladých vavřínů.

Nad námi nebe jako ocel,

a moře šíré pod námi,

je každý van jak teplý pocel

a zní jak harfy strunami.

Ze zahrad růže voní ještě,

na plotech kvetou mučenky,

a révového listí deště

soch bílých kryjou výklenky.

Tu tam, jak štětec když ji vnese,

jak když ji v modro přibije,

ční cypřiš, ostře rýsuje se

jich dlouhá, oblá linie.

A moře zpívá... Skráň se chýlí,

a duch můj letí do bájí,

co v skaliskách to zní, jak víly

když moři plesem tleskají.

Má láska zatím nahýbá se

v hloub přes železné zábradlí,

a nebe, moře, slunce v kráse

se jejích očí zrcadlí.

A vln když výše stříknou pěny

až k cesty naší úpatí,

jak šelmy, zrakem ochočeny,

když nohy jdou jí lízati.