CESTOU POSVÁTNÝM HÁJEM

Posvátnost obrovských stromů a v háji obětní stůl,

věkovité balvany, mezníky starodávna.

Dlouhý a opuštěný, slavnostně stinný důl,

nad nímž jakoby stříbrné mlhy pověst slavná.

Vše se tu zdá mi, že čeká a připraveno jest

pro ty, kdo setkat se mají tu po dávném rozloučení.

Nad stromy vysoké několik jasných vysvitlo hvězd.

Svědků a soudců, ni jiných, kdož vidí a slyší, tu není.

Zřídlo čiré se pramení v bujném trávníku,

alej vazů a dubů tu obřími kročeji kráčí,

někde jen daleko ve dne úplném zániku,

hrdliččin šťastný smích utich bezradností ptačí.

Všecko, však žal tu má přebolený a nesvětský klid

nad vším, co srdce rozvádělo kdys v zapomenutí,

vše tu zas potkáním netušeným může být.

Nechť se tu sejdou, kdož srdce si probodli ve vášně hnutí.

Milenci sobě se ztrativší ať se tu naleznou

v krásný den, pokojně pršící lupením tak zlatě,

harmonie věků má mluvu tu vítěznou,

z života vření tě dovede k smíru, jak zavolá tě.

V několik staletí klid ať vášně jepičí jdou

vykoupit se, ať ozvou se osvobozeně, čistě.

Přátelé rozvadění ať novou obrodou,

slovem mužným se pozdraví na tom kdys obětním místě.