Cestou přes náměstí Staroměstské.

My v samých divech žijem. – Nevíme to;

my zvykli tomu již. – Však časem srdce

se ozve přec na těchto svatých místech.

Tu radnice jest, na ní starý orloj

a hodin úderem zříš apoštoly,

smrt kývá hlavou, lichvář škube měšcem

a Kristus žehná z branky dnes i zítra

a kohout kokrhá a vše jde dále,

by za hodinu zjevilo se opět.

Pár dobrých venkovanů vždy se najde,

již naivně na tuto hledí scénu,

a sotva apoštol když slední zašel,

si oddechnou a myslí ve svém nitru:

„Zas můžem klidně domů jíti, posud

je stará Praha vším, co byla otcům.“

Sta upomínek dávných k duši mluví.

Kdo míjí radnici dnes, nevzpomene

těch bouří, které před věky zde hřměly.

Leč každý, kdo je zná, ten vidí posud,

jak stéká pode vraty u radnice

pruh krve mistra Jana Želivského...

Pár kroků dál... nechť kol se mění doby,

ta dlažba nezmění se, popraviště

kde stálo Budovce i Jesenského,

dál moru sloup s obrazem svaté Panny

a starý Týn s dvojicí svojich věží.

Zříš posud zlatý kalich ve výklenku,

ač dávno zmizel rouhavou srván pěstí,

zříš stará podloubí, zříš Mikulášských

tvar věží týčiti se v chmurné šero

a pohnut cítíš: Jediná jest Praha!

A v starém orloji to opět cinká,

svůj boháč ždímá měšec a smrt kývá

a dál se valí nový, silný život.