CESTOU REVÍREM POD HAZENBURKEM.

Tak plně, cele, v zářné kráse léta,

když potopen až ke dnu klesal duch,

kde začátek a kde jest konec světa,

že ptal se smyslů probuzený vzruch;

v té chvíli vzbuzení i sladkých dřímot mdlých,

kdy v srdci upomínka v tichém pění

po citů záhonech vlá zčeřených,

co bylo, kouzlíc v sladké roztoužení:

Nad ztišenými stromů vrcholy

se vyhoup’ luny útlý, bledý srp

a k duši děl: „Dál, nic již nebolí,

to pradávno, kdy Osud řek ti: ,Trp!‘ –“

A sosny, jedle, buky, modříny

se mihly kol jak ve přeletu hravém,

Týž měsíc plál v Tvé duše hlubiny,

v témž konejšivém paprsku a smavém.

I v tom je těchy krůpěj vítězná,

táž zář že v stejné chvíli v naše žití

se vplíží radostná a líbezná,

že tytéž hvězdy ve smutek náš svítí!

Ó, žehnám světlu tomu, skrze břízy

jež prodírá se, nesouc obraz tvůj

a jedu dál a stromy šumí... mizí,

a vánkem letí za mnou: „Pamatuj!“