CESTOU V ČERVNOVÉ NOCI.

Jdou vůně, stoupají a obětují tmám,

a voní propasti i hory ke hvězdám,

i růže stolisté, královny květů mých –

to voní královny v zahradách dalekých.

A ve tmách, ve vůních, po bledé silnici

v své touhy zamlklí jdou pozdní poutníci,

z chladnoucích severů jdou za růžemi v jih –

a voní královny v zahradách dalekých.

Ti chodci spozdění též vyšli za světla,

však místo růží jim tma v cestu rozkvetla,

jen vůni zanáší k nim vítr, jenž se zdvih’:

to voní královny v zahradách dalekých...

My, kteří bloudíme v svou zaslíbenou zem,

jen tušit můžem’ ji v hvězd plání mihavém,

tu půdu kvetoucí, z níž pozdrav k nám jen dých’;

to voní královny v zahradách dalekých – –

A myslím na růže, jež kdy jste nosila...

Ó, růže daleká!... Mou žádná nebyla...

Ó, vím, že pozdě jest... A jdu tou nocí tich –

A voní královny v zahradách dalekých....