Cestou v samotách.

A střemchy do snů našich voní,

a v cestu sypají se lístky bílých květů.

Tvá hlava na mou hruď se kloní,

a tisíc polibků mne vábí ve Tvém retu.

Jdem cestou tichou, opuštěnou,

kde nikdo nechodí, jen věčný smutek stínů.

Jdem sami, Tys již moji ženou,

jdem mimo všech, kde Tebou v přírody svět splynu.

Vždy, Tvá-li duše se mnou kráčí,

i tam, kde nikdo, zjeví se mi velké Žití,

jež samotáři víc než stačí;

i tam, kde mrtvo, Tebou v požár duše má se vznítí.