CESTOU V SLUNCI

Má cesta k strži sluncem zalita je,

paprsků do víru,

mé oči, zvyklé hledět v temno taje,

kde bolest podobna je upíru

a radost jenom mačím zrnkem zraje,

již nesnesou té záře přemíru.

Snad by i radost stejně oslepila

mé srdce tonoucí,

snad musila bych, abych v slunci žila,

mít léta, jež jsem v práci promarnila,

a nebýt vědoucí.

Přízraky, jež se ze dna strže derou,

na cestě nevidět,

úzkostí neumírat tisícerou,

pod knutou osudu se nezachvět

a nepředvídat zrakem jasnovidným

ten příval běd.

Být čistým bloudem, jehož zemí rodnou

jsou výšek oblasti,

a nevědět, že za tou cestou svodnou

jsou strží propasti.