CESTOU. (VIII. (Episoda.))

Pane bože, pane bože!

slituj ty se nad nebohým,

zbav mě pout, ó, zbav mě vazeb,

jež mě spjaly k tomu městu!

Jako bílá holubice

ratolístku svěží nesouc

do archy se navrátila,

přilétlo již bílé psaní.

Přilétlo již bílé psaní

nesouc v nitru, čím bych smazal

dlouhý řád svůj, čím bych smířil

hospodského, zlého muže.

A mé boty, choré boty

dobrý mistr švec již spravil:

Pane bože, pane bože,

slituj ty se nad mým srdcem!

Sic ty boty zase rozdru

kolem domu pořád chodě,

čekaje, až v okně vzejdou

mně ty její krásné oči.

A co bílé dalo psaní,

vylétá zas na bukety,

které každé pošlu ráno,

dříve nežli s lože vstane.

Vylétá zas na flakony,

za bonbony, za vějíře,

za oranže staré panně,

tetě její, gardedamě.