Cestou z divadla.

Noc bude vlahá, zázračná a tichá

a do hlubin mé nekonečné touhy

– jak z večera, když jasmín parkem dýchá –

sen vykouzlí mi nádherný a dlouhý.

Jdu kolem řeky, kde spí moře hvězdné,

květ akácií prší tiše do ní –

a v snivé proudy mojí duše bezdné

se smutné hvězdy vašich očí kloní.

Jsou u ložnice vaší okna tmava

i záslony již spustila jste bílé:

ó teď již jistě vaše drahá hlava

v snů moře klesá tichou touhou spilé.

Ó smutné oči, vaše zářné světlo

teď jistě v šeru posvátných snů hasne

a v duši vaší zázrakem již vzkvetlo

hvězd celé nebe nádherné a krásné.

Noc všechny boly touhou ukonejší

a v její kráse bouří světa není:

ó spěte klidně, duše nejkrásnější,

teď při polibcích andělského snění!

Já chtěl bych láskou světy obsáhnouti,

jež chvějným leskem do vesmíru planou,

bych v jejích vlnách zvolna cítil plouti

a chvět se vaši bytost zbožňovanou.

Ó vím to jistě, nesu v duši domů

si všechen mír, jenž na čelo vám dýchá,

jenž chvěje vůní v klenbách starých stromů

a nocí plá, jež zázračná a tichá.

Ó spěte klidně, bytosti vy drahá,

v svět mlčící se naše štěstí snáší,

noc bude tichá, zázračná a vlahá –

a duše moje plna krásy vaší.