Cestou z domova.

Byl slunný máj. Na kyprý lesní pažit

šly dívky ze vsi první trávy nažít.

Vstříc v záři jitra dýchal vzduch jim vonný

a vedle stezky modré anemony

na mechu všady zlatou plály rosou,

když v měkkou trávu sled jich nožkou bosou

se vyrývaje, stěny lesů míjel.

Jak skvoucí prach pyl borovic se svíjel

v paprsku zlatém kolem jejich hlavy,

kdy vhroužen tiše ve pruh stromů tmavý

luh výslunný je uvítal svým zjevem.

Les nad nimi jen otřásal se zpěvem

a vůně táhla mladým sosnám z hrudi –

leč dívky šly, a nedbaly, že studí

jich nožky třpytná zarosená tráva.

Je jímala tak svatá lesů sláva,

že kráčejíce po květnaté stráni,

kde černý kos na plané jásal hruši –-

s ním bezděky se daly do zpívání

o štěstí svém, o radosti svých duší!