CESTOU Z EGYPTA.

Šli z Egypta jak vězni propuštění,

hruď jejich rozvlňoval vroucný ples;

z úst Mariiných znělo tiché pění

a Josef směle hlavu vzhůru nes’.

I s osla nesoucího zavazadla,

ač nebyl blízek vody prameni,

jak zdálo se, tíž vyhnanectví spadla,

klus jeho podobal se křepčení.

Než nejčileji božský pacholíček,

jda napřed, nožky v sypký písek ryl;

žár nadšení mu sálal z růžných líček,

„Již domů, domů!“ zpěvně šveholil.

„Co tvého syna,“ Josef k panně pravil,

„tak mocně láká v našich předků zem,

kde byl by jej snad života vrah zbavil

a strádání mu bude údělem?

Jak spěchem luzná tvářička mu plaje

a touhou hlásek jeho rokotá!

Co láká jej tak v našich otců kraje?“

A zvážnělá máť šeptla: „Golgota.“