Cestou z jara.

Jen dvakrát v žití jaro procítíš:

vonící hlínu, proudu bystrý šum,

pučící stromy, teplých větrů tah,

jásavou píseň, květ, jenž padá z dum.

Tu celou velkou radosť života

a procitnutí, víry, souladu,

tu jara duši teplou, hlubokou

a její mluvu, její náladu.

To prvně jako dítě v jarní den,

jež vyběhlo si samo v čerstvý luh,

a do oblak se dívá, zpívajíc,

a bledým rtíkem loká bystrý vzduch.

A po druhé, když cítíš, jaro sám

že neseš ve své duše hluboku,

a pod korunou lesních stromů jdeš,

a někdo drahý jde ti po boku.

Jen tenkrát, tenkrát, do dna šťasten sám

a volný jako ptáče po lese,

ty chápeš vše, co láskou, kterou máš,

kolkolem tebe všude děje se.

A pravda-li, že nejkrásněji žil,

kdo cítil nejvíc, ať to ples neb tíž,

jsi vskutku šťasten v každé chvíli té,

neb dvojím srdcem všecko procítíš.