CESTOU Z KOSTELA.

Tys vracela se z kostela

v neděli v létě, jednou z rána,

růžová, šťastná, veselá,

a Bohem, lidmi milována.

Ó, ty jsi dobře věděla,

že v polou cesty – na rozcestí,

v té naší známé aleji

už dávno s touhou, nadějí

tam čekám, číhám na své štěstí.

Tam vyhlížel jsem bláhový,

kdy s pentličkami růžovými

v mihavém stínu stromoví

tvůj klobouček se objeví mi!

A ejhle, ejhle! Jsi tu již!

A sotva jsi mne uviděla,

hned přísně jsi tak hledět chtěla –

však, miláčku, to neumíš!

A když jsem vstříc ti přiběh’ hbitě,

a když za ruku chyt’ jsem si tě,

tu sklopené jsi oči zvedla

a utajit jsi nedovedla

svůj šťastný, milý dětský smích! –

A ruku v ruce šli jsme spolu

k vám do vesnice, do údolu,

a svět byl kolem samý smích!

A cesta byla plna lidí,

a každý v šatech svátečních –

šli do kostela zbožní lidi –

a všichni div nám nezávidí

a nespouští s nás očí svých.

A když už přešli po aleji,

se ještě po nás obracejí

a šeptají si: „Šťastné mládí!

Hle, jak ti dva se mají rádi!“ –

Tu stará Vítka s velkou tíží

se o berličkách cestou plíží

a před námi se zastaví

a s úsměvem se na nás dívá,

ni slovíčka nám nepraví,

jen po tváři jí slza splývá.

A Douša, soused bručavý,

vypustil z dýmky mračno kouře

a čtverácky své oči mhouře

dí žertem: „Až se vezmete,

zvlášť každý chodit budete!“

Bloud! Neslyšel, jak povzdálečí

jsme vysmáli se jeho řeči!

Když potkalo nás děvčátko,

to každé na nás pohlíželo,

jak s plesem by nám říci chtělo:

„Tak půjdu s někým za krátko!“

A z dálných dědin venkovani –

ti neznali nás jistě ani –

a sedlák možný, chasník chudý

vždy s úsměvem nás provází,

a pozdravy a přání všudy,

že často jsme až v nesnázi.

Však srdce v prsou štěstím hrálo,

a všechno jen se na nás smálo.

A sýkory, ti ptáčci malí,

nám nad hlavami štěbetaly,

a skřivan výskal pod oblaky

a s nebe dolů volal k nám,

a slunéčko se smálo taky,

a smál se na nás Pánbůh sám! –

Pak se silnice stranou k mlýnu

jsme odbočili v milém stínu.

Zde v cestě mezi zahradami

jsme byli přece jednou sami.

„Teď“ – děl jsem v duchu – „pravý čas!“

a chyt’ jsem tvoje ručky obě

a celou silou strh’ jsem k sobě

a líbal jsem tě – zas a zas!

V tom slepý Vlk se zjevil tady,

Vlk, starý žebrák, známý všady.

Jde opatrně, holí svou

vždy cestu zkoumá před sebou.

Tys vyrušena vytrhla se,

však já tě v náruč chytil zase

a šeptal jsem ti: „Bláhová!

Vždyť nevidí nás, vždyť je slepý

a sotva bude nosit klepy!“

A líbal jsem tě poznova! –

Krok za krokem se vleče slepý. –

V tom obrátí se z nenadání

a směje se, až Pánbůh brání

a náhle se mu vrátil zrak –

nu, byl to zázrak nad zázrak!

Dvé zdravých očí otevírá

a na hůl opřen po nás zírá

a „Pomoz Pánbůh!“ řekne pak. –

Tys ulétla mi jako pták. –

Darebák!