CESTOU Z MNÍŠKU NA SKALKU.

Mám rád tu cestu vichry rozervanou

a plnou křemenův a výmolů,

když slunce plameny v lem lesů kanou

jak žhoucí křišťál v jasném plápolu.

Ke kapli v lese tvrdá cesta stoupá

lip starých špalírem, jež ranil blesk,

v jich vonných haluzích roj včel se houpá

a šum jich vdechuje v tvou duši stesk.

A duše tvá se stává snivě měkká,

všech hříchů lituje tu z minula

i splývá v český kraj tu do daleka,

jen jata touhou by s ním splynula.

By splynulo v klid žití rozervané,

po cestách křemenův a výmolů,

jako když slunce křišťál v lesy kane

v tak jasném, podvečerním plápolu...