CESTOU Z OCHRIDY

Z ranní silnice hodiny mohl jsem bráti

jako z dlaně,

vykročili jsme, rozletěli se

příliš odhodlaně.

Sám jsem byl tím vinen: nožka poraněná

počla bolet,

na makedonské mezi končil

pokus o let.

Do vozu bulharské pošty jsem padl

jako Lazar,

marně míjel mimo mne pestrý

kraje bazar.

Hory, doly a skály vysoké

nabízel mi,

po cíli jen prahla touha,

slepá velmi.

U Dimitrije Vojdinoviče

na rozcestí

dobře den jsme však skončili:

plálo klestí,

pekli pecny, zazpívali

při rakiji,

v čerstvé slámě pochoval jsem

nostalgii.