Cestou za svatým Grálem.

Tři jeli nocí rytíři,

jak prachem bouř když zavíří.

A hvozdem jeli, tesy skal

za svatým Grálem jeli dál.

Co žízeň jim a co jim hlad?

Co skalin tes, co vodopád?

Být musili tam v onen den,

kdy věrným Grál jest odhalen.

A jeli – oři spoceni,

jich páni k smrti znaveni.

Tu krčma kyne – slámy vích

na vratech – uvnitř zpěv a smích.

Dí první: „Nesnesu tu tíž,

jen okamžik, jen jednu číš!“

A zastaví a sleze hned,

dva dále hřmí jak vichru let.

A černým hvozdem, tesy skal

za svatým Grálem jedou dál.

A jedou noc, den celý zas,

jim hrdla prahnou, vázne hlas.

Ta pouť je, věří, nesklame.

Tak vjedou v město neznámé.

Byl večer již, jak hvězda mdlá

za mnohým oknem lampa plá.

U lampy dívka hledí v kraj,

vlas zlato, pohled jara báj.

Šat luzný, volně upjatý,

šíj s ňader jevil poupaty.

Tu druhý oře zastavil.

„Dál nemohu, zde jest můj cíl!“

A zastavil a slezl hned...

A třetí dál jak vichru let.

Jel černým hvozdem, tesy skal

za svatým Grálem dál a dál.

Necítil žízeň ani hlad,

skal tesy nezřel, vodopád.

A dále jel a dále hřměl,

až Montsalvač mu v zrak se stkvěl.

Tu zvedací most – před ním tůň,

on sílu měl – jí neměl kůň.

Jej bod’, kůň vzpjal se a v tůň kles’,

zrak mroucí rytíř k hradu vznes’.

Ten celý zlatým ohněm plál,

tam odhalen byl svatý Grál.

Zpěv rytířů zněl z dálky sem

a v lesích zmíral ohlasem.

Tu mroucí v tůni chladných vln

zrak pozved’ k hradu hoře pln.

„Kdo dojel z nás? – Co z toho mám?“

A v náruč propad’, vlnám, tmám.

Však cítil, slední dech jak ssál,

se sklonil k němu svatý Grál.