CESTOU ŽIVOTEM.

Znám krásu okamžiku, který míjí,

a nejdražších snů krutou agonii,

v níž zmírá zvolna sladký mládí pel,

znám jedu krůpěj na dně číše blaha

a trny, jimiž poseta má dráha,

i hořkost slz, jichž nikdo neviděl!

Znám nudu, která zmocňuje se v chvíli,

kdy kolem vtip a bujná radost šílí,

a bolest přemáhanou úsměvy,

když tupá všednost na mne s lící hledí

a v srdcích lidských není odpovědi,

ni tepla soucitu a úlevy!

Znám chaos pocitů, jež nitrem víří,

slast mládí, které v bujných touhách hýří,

jak slunce v paprscích když vychází,

znám tichou rozkoš duše nespoutané,

v níž věčný život božským dechem vane,

a svatou krásu velkých extasí.

Však znám též chvíle ty, kdy v sladké trýzni

mé srdce touhou Tantalovou žízní

po vyschlém zdroji marných radostí

a zapomíná ve svém opojení,

že bolesti jsou, pro něž léku není,

a sny, jež stihla kletba věčnosti.

Ve chvílích těch zas věřím v nové štěstí

a v blahu rozkvetlou jsem ratolestí,

s níž vůně jara v srdce přichází,

jíž drahých vzpomínek jas nedá schnouti,

jež v květné záplavě chce rozepnouti

se k nebes azuru i nad srázy!