CESTOU

Silnice bílá pod nohou,

v mlze mi splýváš s oblohou.

Javorů zlatý z dukátů šat

šerem už nerozeznat.

Po tobě v jarních oraček spěchu

chvátal jsem, sotva lapaje dechu,

za ptákem duhovým.

Ze zobce vyrvu ratolest štěstí,

jen co ho ulovím!

Jda tudy v říjnovém soumraku

naslouchám větrné zvěsti

o dávné vesny zmarněném zázraku...

Z poctivé setby jakou to nepřízní

zralého zrna málo že ve sklizni?

Klíčení živly rušily dravé?

Nebo jsi nevzýval souhvězdí pravé?

Silnice tvrdá pod nohou,

jak jsi dnes večer ubohou!

Klopýtám teskně v syrovém štěrku,

únavou schromla ramena

a v srdci tíže kamenná,

když sudby všední hubenou herku

za uzdu vedu do stáje,

o to už jen se staraje,

abychom po tmě v nečas zlý

do černých bahen nevhřezli...

Silnice strmá pod nohou,

nestraš mne, nestraš mátohou!

Byl-li klas hluchý a všední los,

růže přec kvetly a zpíval mi kos.

Kulhavý tahoun při oji křehké

míval přec křídla – a jho bylo lehké.

Však i pták duhový s vánočních smrčků

ozval se u krbu do písně cvrčků.

I dnes kyne do tmy za oknem jas...

Vracím se, vracím, než by mi zhas'!