CESTOU

Přes Loučim jsem v autu nedávno jel

a zahléd’ i zídky hřbitovní běl.

A vzpomněl, že za tou zdí hřbitovní

můj miláček básník leta už sní.

Já byl bych rád vystoup’ na hřbitov ten,

hrob starý v něm našel, jenž opuštěn.

Leč letělo auto, neb dálný zval cíl,

a déšť nám tak hustě do okna bil.

Tu lítost jsem cítil, stesk srdce mi jal,

že u toho hrobu jsem nepostál.

Pak jsem však řek’ si: Oh, moh bys být rád,

jen kdyby tak někomu jedenkrát

se na rtech tvůj verš, jak kolem by jel,

tak jako teď na tvých ten Mayerův chvěl.