CESTOU.

Až jedenkrát půjdu,

s hlavou sklopenou a zraky oslněnými

sluncem, jež nad obzor vyšlo

a po němž jsem toužil a snil

celý svůj život,

až jedenkrát půjdu,

za sebou zanechávaje krvavé stopy,

duše sklíčená v životě jasném,

který kol víří a jejž jsem nepochopil,

ó tehdy také já ucítím trochu

z té nádherné záře, již rozvine slunce,

daleko od něho v údolí chladném

roznícen vzdechy zvápnělých květin,

smuten nad touhou sesláblou věky,

zapadlý básník.