CESTOU.

Říjnové ráno v mlhavý mrak

rozlilo žlutý svůj příval,

širokou rovinou duněl náš vlak,

a já jsem z okna se díval.

Strážníků domky, polí, luk lán

kol okna přelétlo mžikem,

na vrbách houpal se houf velkých vran,

jež vzlétly do výše s křikem.

Dědinka malá míjí teď v zad,

kostel má s baňatou věží,

u cesty táhne se kaštanů řad,

tou stádo na pastvu běží.

Pár starých ženských zahled’ jsem pak,

při práci u řípy sedí,

před sluncem cloní si dlaněmi zrak

a k vlaku zvědavě hledí.

Císařská cesta kolmo teď k nám

běží a s drahou se kříží,

topoly obrovské ční k nebi tam,

jí vozy líně se plíží.

Vesnice zase, továrna dál,

rybník a cesty a lesy

s břiz, olší vítr již listoví svál,

jež leží v barevné směsi...

Odvrátíš hlavu v myšlénkách zpět,

zapálíš doutník, jenž shas ti:

Čím jest jen tento mi maličký svět

v ohromné světové vlasti!

U paty Alp, kde oranže plod

jak zlato stkvěje se vezdy,

v městě u Vesuvu, kde v lůně vod

zářné se zrcadlí hvězdy,

v zemi, kde Gangu nádherný proud

bájnými háji se vije

v pralesích zámořských, kde bez všech pout

volně vše kvete a žije,

po tomto kraji, po lánech luk,

kostelích s baňatou věží,

dědinkách bělavých, cestách, kde pluk

topolů obrovských běží,

po tmavých lesích, nad nimiž stkví

nebe se modravým leskem,

po tomto vzduchu, jenž kolem chví –

umřel bych v dálích těch steskem...