CESTOU.

Je nás málo, ale jdeme pospolu

v řadě semknuté dlaň v dlani.

Jdeme jako děti: tu úprkem běžíme

se svahu přes kamení a suchou trávu,

tu se smyslnou rozkoší vláčíme nohy hedvábnou travou

široké, krásné louky.

Jdeme, jdeme šťastni tím,

že právě my pospolu všichni jdeme.

A nad tím nehloubáme v smutku,

čí dlaň že právě objímáme měkce,

vždyť, zatoužíme-li po někom z nás,

jen dětské hlavy z řady nakloníme,

a druha – družku k témuž vyzveme

řadou nejsladších a nejkrásnějších jmen.

A na každé naše sladké zavolání

vychýlí se z řady ona krásná hlava,

a oči, zrosené němým pohnutím,

mlčky odpovídají vlhkou svou září.

A jdeme, jdeme cestou různou.

Občas u naší cesty zjeví se prkenná ohrada,

a za ní u stolů špinavých,

pokrytých nádobami se zaschlou pěnou,

sedí lidé.

Jejich chvějící se ubohé ruce

svírají nehezké lístky, jimž oni karty říkají,

a mnozí, mnozí z nich všechno štěstí svoje

na kartu jedinou, jedinou tu nehezkou, špinavou kartu sází,

a karta ona klame, sklamává hru po hře,

a oni přece sází, s tichým vzdorem sází.

Kolem nich chodí jiní,

kteří obrali si za úkol, jedem umlčovati

Cosi Nikdy neumlkající,

jež by jinak trpce plakalo,

trpce žalovalo a trpce vyčítalo.

A ti ubozí, kteří chvějící se rukou

svírají karty svého bludu a slabosti,

nevidí nás a neslyší našeho zpěvu,

aniž rozumí sladkému našemu volání,

neboť hle: naše ruce jsou bílé a krásné

a nikdy nedotýkají se karet života.

Naše ruce jsou bílé a krásné,

a jejich vlahé, měkké dlaně

dotýkají se jen něžně rukou těch,

s nimiž jdeme.

A dotek ten sděluje se všem,

a doteku tomu jen my rozumíme.

Někdy cestou svou potkáme zástup

a vidíme: i jiní vedou se za ruce

a jdou cestou svojí a jsou šťastni.

A tu oni i my voláme si vstříc.

Ale řeč jejich je jiná, nám cizí, tvrdá.

Nerozumíme ani slůvka, ač oči jejich září

a oni snaží se mluviti nám srozumitelně.

A pak jim odpovídáme a vidíme,

že i naše všechna krásná a sladká slova

tvrdě dotýkají se jejich sluchu,

a i v jejich očích vidíme bolest

z toho, že ani oni nám neporozuměli.

Proto jdou dál a i my jdeme dál...

A potkáváme i jiné bolesti,

neboť přicházejí ještě jiní a prosí naše dlaně,

aby pohladily jejich bolavá čela, –

ale oni nerozumí doteku našich rukou

a odcházejí zklamáni,

neboť naše ústa, na něž upírají své zraky,

jsou mlčeliva, když někdo trpí.

Tak jdeme, jdeme pospolu –

jen někdy připojí se Někdo,

kdo dovede s námi jíti,

a on je nám vděčen,

a my jsme mu vděčni,

neboť on i my byli jsme obohaceni a posvěceni.

A tak jdeme, jdeme, milencové sladcí a krásní,

jdeme milenky hrdé a cudné,

jdeme ve stopách Někoho, jenž sám tudy před námi kráčel,

a naše pevně semknutá řada zakolísá jen tehdy,

když na naší cestě vyvstane květ –

ať květ prostý, druh trávy a kaménků,

ať květ stromu plodonosného,

a tu naše pevně semknuté dlaně pustí se,

a kolena naše ve zbožném zanícení

chýlí se k zemi,

a rety nás všech, rety chvějící se modlitbou ke Kráse,

líbají půdu, z níž květ onen vyvstal,

a líbají i květ sám, dítě Krásy,

a duše naše vykonávají jediný obřad posvátný,

jehož jsou schopny.

A v kalichu všech těch květů – dětí Krásy –

my vídáme slzy Někoho drahého, jenž sám tudy před námi kráčel.

A my jsme krásni a silni tím,

že bez polibků a objetí vášnivých

sobě navzájem náležíme –

záslibem svatým a nerozlučitelným:

duší sourodých,

neboť jsme sobě silní, sobě drazí a sobě krásni,

neboť jsme všichni milenci sladkými a krásnými,

neboť jsme všechny milenkami hrdými a cudnými,

neboť jdeme cestou, po níž Někdo nám nade všechno drahý kráčel.