CESTOU

S hory jsem sešel a srdce mé

chvělo se, chvělo.

Zmrazeno smutkem samoty

prudce mne rozbolelo.

S chladnými mraky se bratřilo,

vzduchem jež táhly,

zatím co prchal navždycky

celý svět neobsáhlý.

Ale já horce jsem zatoužil

po slunce plání.

Zde jsem, zde stojím, pokorně

hlava se sklání.

Oči mé dychtivě zaplály

přísvitem novým –

vím, léta jsem bloudil nevida

záhonem liliovým,

po růžích šlapal jsem krvavých

na záhon zkvetlý.

Z mlhy a bludů jdu pozvolna

tichý a vděčný a světlý.