CESTOU.

Je mír, je svatvečer a země zlatem vzplála.

Hle, v prachu přede mnou tkví dívčí stopa malá,

jak vyšla z domova zde města na kraji.

A z dálky, z hluboka a dojímavě dlouze

to duní ze zvonů jak o ztracené touze,

a chmury veliké v mou duši padají.

Jdu tiše za stopou – a ona v dál se tratí – –

Jen v šeru červánky ty drahé sledy zlatí,

a zvony sténají jak srdce pod tíží.

A mně se zdá, v hloubi zdá, když smutně v kov to buší,

jak někdo vzdálený by kvílel nad mou duší,

ta stopa nikdy víc že s mou se nesblíží.